Moc dobře znám, jaké to je, mít strach. Být plná obav, bloků, frustrace, co všechno se může posrat, ok nepovíst, a zároveň být plná touhy udělat rozhodnutí a skočit.
Největší zabiják všech nápadů, které lidi napadnou, avšak nezrealizujou, je STRACH. Každý má někdy strach. Bylo vypozorováno, že největší strachy jsou:
- strach z odmítnutí
- strach ze selhání, že ne/uspějeme
- strach, že nebudeme oblíbení
- strach z kritiky, posuzování, zesměšnění – strach být vidět a další …
- strach, ze samoty
- strach ze smrti
Což souvisí s dvěma primárními typy strachů (co řeší tak 95% populace?):
1) nejsem dost dobrý/á (Většina z nás má omezující/ limitující přesvědčení ohledně sebe samých, které si neseme, ať už z dětství, ze zkušeností z tohoto života, z rodových linií a další ..)
2) nebudu milován/a, což souvisí se strachem, že budeme vyloučeni ze společnosti, a protože lidská duše je přirozeně tvor společenský a všechny duše/ bytosti chtějí být milovány.
Oba typy strachů vychází z jednoho kořenového, čímž je: strach ze smrti. Mimochodem víte, že strach ze smrti znamená strach žít život opravdu naplno? O tom zase jindy..
Největší strach máme např. když přemítáme a představujeme si nejhrůznější scénáře, co všechno se může stát, co všechno se může posrat. Ano naše hlava je v tomhle geniální, protože nám předhazuje jeden hrůzný scénář za druhým, má to logické opodstatnění, chce nás chránit (historicky i hystericky před medvědem i tygrem), avšak tohle nebezpečí nám už dneska nehrozí. No nevím, jestli Ti máme děkovat hlavo.
Paradoxně všimli jste si, že čeho se nejvíce bojíme, a neustále na to myslíme, tak se někdy opravdu stane? Jako bychom si to někdy přitáhli, nemyslíte .. ? Přitahujeme si to? Já věřím, že ano.
Naopak když si ze strachu uděláme parťáky, víme, že jsou tady s námi, přijmeme je, ale i přesto vykročíme, většinou se ty naše nejhrůznější představy ani nevyplní a my si říkáme, sakra proč jsme nazačali dříve? A z čeho jsme to vlastně měli strach?
Na semináři Zažehni svou sílu od Radka Karbana jsme měli možnost čelit svým strachům a rozbít je jednou provždy. Lámali jsme rukou dřevěné tabulky plné strachů a limitujících přesvědčení, padali jsme ze stolu do náruče, kdy jsme nevěděli, zda nás někdo opravdu chytí, chodili po skle, po žhavých uhlíkách, a hladili si i s dřív pro nás odporná zvířata (jako jsou myši, hadi, pavouci, vyberte si
Nejhlubší a nejvíce transformační zážitek bylo pro mě lámání šípu – lámali jsme šíp tím, že jsme stáli, hrot šípu se nám zapřel do hrdla a my jsme měli naproti němu vykročit. Hrůzná představa. Měla jsem obrovský strach, že umřu, že se mě to jako jediný nepovede. Skoro jsem brečela, že to nedám. Měla jsem to spojené také s taťkou (krk je pro mě obrovsky citlivé místo). Při zpracování tohoto strachu jsem bojovala sama se sebou. Strach, bolest, bezmoc to byly všechno pocity, které jsem si tam několik minut zpracovávala a prodýchávala. O to větší nádhera, když člověk rázně a rozhodně vykročil, šíp se pružně zlomil a já tak měla pocit, že jsem vyhrála sama nad sebou. Měla jsem pocit, že poté dokážu vše.
Pro mě byly zásadní 2 zjištění: za prvé – při zlomení šípu jsem pocítila prolomení 5. krční (komunikační) čakry – uvolnění komunikace, rázem jako by mi spadnul knedlík z krknu, možná i kámen ze srdce, dokonce jsem cítila, jak se mi před tím uvolnila 4. srdeční čakra, rozepnul se mi knoflík na košili = tzn. jasný znamení Kdo má problém např. s vyjadřováním, komunikací, doporučuji tenhle trénink všema deseti. Neprovádějte však toto cvičení sami, ale vždy pod dohledem odborníka.
Druhé zjištění bylo, že nejvíce to bolí, když právě stojíme na místě, jsme strachem paralyzovaní, ať už fyzicky, tak psychicky. Až když vykročíme a uděláme rozhodný krok, vše pomine a strach se rozpustí. Po zdolání šípu mi stékaly slzy vděčnosti a radosti, že jsem to dokázala. Když jsem se tak postavila svému největšímu strachu, začala jsem život prožívat jiným způsobem – naplno se vším všudy.
Když nyní dělám nějaké rozhodnutí, vždy si vzpomenu na tenhle krásný zážitek se šípem. Prodýchám a s přijetím všech důsledků, i když je to někdy těžké, jdu do akce. Překonávám zónu komfortu a podruhé je to pokaždé jednodušší. Protože když se jim odvážně postavíme čelem, popereme se s nimi, dostaneme onu potřebnou lekci a již se nám to přestane opakovat.
Taky vás někdy sužuje strach, např. před velkým rozhodnutím, nejistotou? Mám pro vás tip. Vzpomeň si na to, kdys něco udělal/a, i když ses toho na začátku bál/a. Ten blažený pocit naplnění, uspokojení odvahy na druhém břehu stojí za to, viď?
Pojďme se s našimi strachy utkat – co nejhoršího se může stát. Pojďme si představit, když se svému strachu postavím, co tím získám, jaký pocit to je? Přivolejme si ten pocit naplnění a úspěchu a pojďme do akce.
Udělejme si z našich strachů parťáky – parťačky, vykročit vstříc našim strachům k akci! Držím nám všem palce!
Vaše Andrea
